Tak ji alespoň vidí sami obyvatelé. Do jisté míry je to pravda, avšak všechno není tak jednoduché, aby se to dalo svést na Kalouska nebo Havla, příčiny takového doslovného rozkladu vedou až daleko před revoluci. Komunisté si s tím totiž moc nepohráli.
Jak to tedy bylo?
Komunistická éra se podepsala na českém průmyslu – ano, kdysi jsme měli český česnek a brambory a kdo ví co, jenže konkurence byla úplně jiná, dobré je podotknout, žádná. Co se vyrobilo, to bylo dáno do obchodu, za pozorujícího oka režimu, a to nejlepší se poslalo na export. Představitelé režimu totiž nikdy nepočítali, že by to snad někdy bylo jinak. U nás vyráběné televizory nebo rádia byla v době 80 let daleko v časech opic, nemohly se rovnat západní produkci, i když jsme to byli právě my, kteří byli největšími pionýry východu. Zastaralá technologie, postupy, nedostatek investic do rozvoje a vývoje. Spousta schopných a učenlivých lidí, kteří se ale, co se týče techniky, nemohli rovnat zahraniční produkci. Na bramborách a česneku zemi nepostavíte. Dokonce i v tom nás předběhli Poláci, kteří jako silně agrární země převálcovali i jiné členy EU jako například Němce nebo Francouze.
Je třeba investic
Po revoluci bylo třeba zahraničních investic, to věděli všichni, kterým na tom českém průmyslu alespoň trochu záleželo a chtěli jej uchovat. Proto se po revoluci doslova prosilo u nohou za jakýkoliv zahraniční kapitál, který by chtěl investovat – a ten nakonec přišel. Jenže měl velmi odlišné představy, co se týče budoucnosti českých občanů, než původní majitelé. Cílem bylo dát českému zručnému člověku technologii a kapitál, aby předčil všechny ostatní (český automobilový průmysl drtí konkurenci ve velkém), ale zamrazit platy někde v době devadesátých let. To znamená, že i když jsme neoficiální středoevropskou mocností, pracující jsou placeni stejnými platy již 20 let a zahraniční investoři a firmy si tak udělali v Českých zemích snad nejlépe vydělávající zlatý důl v Evropě.
Nešlo ani tak o to, že by se všechno rozprodalo a rozkradlo – jen se na to šlo velmi zdivočele a nekontrolovaně. Dnes je z platů velmi ožehavé téma a politici se bojí, že kdyby zvedli hlasy na obranu českých platů, sbalí se zahraniční společnosti a odejdou jinam. Vrátili by nás tak do doby před 20 lety a žádný zázrak s nezaměstnaností by se nekonal.